FCM
Drooker

„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“

T. G. Masaryk
logo
Internetový deník pro šíření svobodných informací a kritickou diskusi

TERJE B. ENGLUND: Mediální vúdú, lži a norský Barnevernet

Nejčtenější článek týdneprofimedia.cz
Foto: profimedia.cz
Matka odebraných dětí Eva Michaláková
Autor: Terje B. Englund
Názory

Norský spisovatel žijící v Praze Terje B. Englund reaguje na polemiku a hodnotí český mediální styl v kauze dětí, které matce paní Michalákové odebraly norské úřady.

Jedna ze zvláštností českých médií, která mne po pádu komunismu neustále udivovala, byl novinářský zvyk vyhýbat se přímým konfrontacím s politicky či jinak nepopulárními lidmi. Že svobodný tisk v rauši po sametové revoluci nepouštěl exponenty bývalého režimu ke slovu, se dalo lidsky celkem chápat. Ale způsob, jak se zdejší média vpolovině 90. let chovala k sudetským Němcům, mi připadal naprosto záhadný.

Den co den přinášely noviny, televize a rozhlas informace o chystané česko-německé deklaraci. V té mediální záplavě ale hlas vyhnaných Němců prakticky nebyl slyšet. A pokud si česká média přece jen dala námahu některé z nich vyzpovídat, šlo často o jedince, kteří nepřímo potvrzovali už uznávanou “pravdu”. Sudetští Němci jsou nenapravitelní revanšisté a žádnou tečku za druhou světovou válku nechtějí.

Křiklavá absence vyváženosti byla tím podivnější, že sudetští Němci byli tak snadno přístupní. V Liberci sídlil ochotný předseda Svazu Němců v Čechách. Představitelé Landsmannschaftu v Mnichově se bavili s každým, kdo jevil zájem. A do krušnohorských vesnic hned od začátku 90. let sudetští důchodci organizovali autobusové zájezdy. Stačilo vytáhnout diktafon a vyhnanci vzpomínali jako o závod.

Embargo sudetských Němců mne přesvědčilo o tom, že čeští žurnalisté pěstují zvláštní formu vúdú. Místo toho, aby odjeli do Liberce, Krušných hor nebo Německa a tam se bavili s lidmi z masa a kostí, seděli radši doma a strkali jehličky do mediálních panenek, které si sami vyrobili.

Jak let od totality přibylo, tak výskytu mediálního vúdú potěšitelně ubylo. Poslední dobou měl člověk skoro pocit, že se aktivně praktikuje jen v Haló novinách a v Institutu Václava Klause. A v tom okamžiku nastane ta snad nejmasovější smršť vúdú, co český mediální svět viděl za posledních 25 let – kauza s “dětmi ukradenými v Norsku”.

Tady nejde o to, zda Eva Michaláková je obětí zvůle norských sociálních úřadů, nebo naopak přišla o své synky plným právem. Obě varianty jsou teoreticky možné a mediální pozornost případu je na místě. To, co na místě není, je jednostrannost, neochota zjistit základní fakta a neskrývaná xenofobie, se kterou i některá veřejnoprávní média tuto kauzu pokrývají.

V praxi vidíme reprízu přístupu k sudetským Němcům z devadesátých let. Barnevernet, norský úřad na ochranu dětí, má webovou stránku, kde lze stáhnout hromadu informací. Ministerstvo pro děti a rodiny v Oslo má tiskové oddělení s velkým štábem, placeným za to, aby reagoval na dotazy médií. Norsko je plné organizací, které se zabývají právy dětí, zatímco univerzitní profesorka Nina Witoszek, původem z Polska, je uznávaná jako zdatná kritička Barnevernetu. A k tomu zpáteční letenka do Oslo stojí méně než víkend ve Špindlu.

Ale místo toho, aby se obrátila přímo na zdroje informací, většina českých médií –  s čestnou výjimkou Respektu, Reportérů ČT a nyní i Svobodného fóra – raději omílají domácí “pravdy”:

V Norsku tak prý patří dětí státu a ne jejich rodičům. Barnevernet může zničehonic vkročit do kterékoli soukromé domácnosti a sebrat rodičům jejich potomky. Děje se to v obrovské míře a kvůli směšným maličkostem – například jedna česká matka v norském Rogalandu přišla o svoji dceru jen kvůli tomu, že po ní hodila čepici. Barnevernet je polosoukromý podnik, který se řídí ziskem. Proto je pěstounství v Norsku velký byznys, kde náhradní rodina klidně může vydělávat až 15,000 euro měsíčně.

Asi se nedalo čekat, že by bulvární noviny jako MfD a Blesk ztrácely čas poukázáním na fakt, že se Česká republika zavázala k plnění přesně stejných mezinárodních úmluv o právech dětí jako Norsko. Není také těžké zjistit, že norský Zákon o ochraně dětí výslovně říká, že rodiče jsou nejlepší vychovatelé a že se k odebrání přistoupí jen při akutním ohrožení dítěte. Zákon dává rodičům možnost odvolat se jak v rámci sociálního systému, tak u soudu (právě proto, že Eva Michaláková zatím veškeré možnosti odvolání nevyužila, Mezinárodní soud pro lidská práva její stížnost proti Norsku zamítl). Stejně tak jsou horentní sumy, které komunální Barnevernet údajně platí za pěstounství, lehce vyvratitelným nesmyslem.

Jak je ale možné, že se diskusní pořad Hyde Park České veřejnoprávní televize tomuto případu věnoval snad třikrát, aniž by alespoň jednou byli k účasti pozváni zástupci Barnevernetu či jiných norských institucí? Je v dnešní době pro Českou televizi technicky příliš náročné uspořádat telemost do Oslo? Není v Česku ani jeden jediný odborník, který podrobně zná filosofii a praxi ochrany dětí ve Skandinávii? Místo toho, aby moře nedorozumění a nepřesností odstranila lehce hysterická moderátorka Hyde Parku s notnou podporou poslankyně, která si na tuto tragédii postavila politickou kariéru, dělala naopak vše pro to, aby se emoce ještě zvětšily.

Radiožurnál Českého rozhlasu minulý týden ještě důkladněji opustil veřejnoprávní standardy. Nejdřív se zpravodajci rozhlasu nechali využít jako stativ pro mikrofon pro Evu Michalákovou, aniž by jí položili jeden jediný kritický dotaz k tomu, co prožily její děti. Pak následovalo interview s Dominikem Haškem, který zřejmě nevnímá kauzu jako tragédii dvou malých chlapečků, ale jako důležítý zápas, kde jde o národní hrdost. Závěrem tomu nasadil korunu šéfredaktor Radiožurnálu Jan Pokorný rozhovorem o Barnevernetu s “českým znalcem”, který v Norsku žije.

Vyzpovídaný Andrej Ruščák se během 15 minut dopustil tolika faktických chyb, že prokazatelně žádný odborník na práva dětí není, jen si prostě v Norsku našel práci a má na činnost Barnevernetu velmi negativní názor. To je naprosto legitimní, ale dát soukromé osobě, která se veřejně prezentuje jako příznivce norské Pokrokové strany, v jejíž mládežnické organizaci byl kdysi členem Anders Breivik, čtvrt hodiny přímého přenosu, aby jako “znalec” informoval české posluchače o Barnevernetu, zavání podvodem. Mohl by obdobně Norský rozhlas vysílat dlouhý rozhovor s Vojtěchem Filipem s cílem objektivně vysvětlit svým posluchačům smysl českého lustračního zákona?

Extratřídou v mediálním vúdú je však časopis Reflex. Aby dokázal zrůdnost Barnevernetu, časopis v prosinci minulého roku otiskl rozsáhlé interview s fotografem Jaroslavem Jindrou, který podle vlastních slov pracoval dva roky v sociálním ústavu pro děti a mládež, umístěném na jednom statku ve středním Norsku. V interview Jordanky Jiráskové (je autorkou i dalších článků o “fašistické organizaci Barnevernet”) Jindra obviňuje vedoucího ústavu, Ivara Buana, z několika závažných zločinů. Mimo jiné údajně zneužívá klienty ústavu jako levné pracovní síly a omezuje jejich osobní svobodu.

Tvrzení českého zaměstnance jsou podle Ivara Buana zcela vyfabulována, ale Jordanka Jirásková ho nikdy nekontaktovala, aby vážná obvinění proti své osobě mohl komentovat. Reflex mu také přes opakované žádosti odmítá otisknout jeho krátkou reakci na obhajobu. Nemůže tedy ani vysvětlit velmi dobré důvody, proč musel Jaroslavu Jindrovi po pouhých sedmi měsících dát výpověď.

Reflex i v tomto roce pokračuje svou mediální vúdú – tažení proti Barnevernetu. Ve velkém článku publikovaném v lednu se reportérka časopisu vydala do Norska, aby na místě zjistila podrobnosti o kauze Michalákových. Za snahu vyhledat fakta na místě jí patří uznání. Bohužel jí unikla podstatná informace, že advokát Marius Reikerås, kterého obsáhle citovala jako důležitého kritika Barnevernetu, byl zbaven advokátské licence po tom, co ho odsoudili do vězení za vyhrůžky. V Norsku je to zcela marginální figura.

Stejná poctivost se opakovala v únorovém interview s norským blogerem žijícím v Praze. Celý rozhovor byl postaven na jeho tvrzení, že v “Norsku jsou děti odebírány od svých rodičů jako na běžícím pásu”. Redaktor Bohumil Pečinka ho nijak neupozornil na to, že v České republice s deseti miliony obyvatel se ročně odebírá až třikrát více dětí než v Norsku s pěti miliony. Nepadlo ani slovo o tom, že ve Velké Británii sociální úřady vzaly tamním českým matkám 140 dětí, a v České republice to zatím nikoho moc nepohoršovalo.

Otázka je, co svádí veřejnoprávní médium jako Radiožurnál k natolik okaté propagandě. Nedá se popřít, že kauza má značný mediální potenciál. Kombinace zoufalé matky, ztracených děti a krutých Seveřanů vzbuzuje u posluchačů silné emoce, což je záruka solidní poslechovosti. Fakt, že Barnevernet zásadně nekomentuje konkrétní případy, logicky vyvolává podezření o nekalostech vzemi, kde lidé chovají ke každé státní instituci hlubokou nedůvěru. K tomu se do boje zapojila stárnoucí hokejová celebrita, lačnící po dávné slávě. Dohromady to vytvořilo bulvární tlak, který Český rozhlas prostě neustál.

U Reflexu to ale spíš vypadá na cílenou a promýšlenou kampaň. Časopis se poslední dobou profiloval čím dál extrémnějšími postoji. Svým populistickým brojením proti islámu, přistěhovalcům, multikulturalismu a všemu zlému z Brusselu začíná Reflex připomínat českého mediálního partnera Nigela Farage, Jobbiku a Marine Le Pen. A v mediální válce ultrapravičáků proti Evropské levici se dva čeští kluci, “ukradení norskými socialisty”, perfektně hodí, ať fakta interpretaci o krádeži podporují, či nikoliv.

Existuje ale i další možnost. Za poslední léta stejný osud, jaký stihl bratry Michalákovy, mělo v Norsku i několik dětí ruských matek. Tyto kauzy vyvolaly ostré reakce Moskvy a ruská média jim věnují velikou pozornost. Zajímavé je, že argumenty Kremlu proti Barnevernetu, kde fakta jsou míchána s výmysly a pak papouškována ruskými médii, se nápadně podobají tvrzením, které Reflex ve svých článcích na obhajobu Evy Michalákové neustále opakuje. S Ruskem má časopis společnou i zálibu ve spojení “Barnevernet“ a “fašismus” .

Je to jen náhoda, nebo se Reflex, který ještě před rokem aktivně vystupoval proti Putinovi, už stal aktivním nástrojem v mašinérii Putinovy propagandy minimálně tím, že přebírá antizápadní ruskou mentalitu?

Terje B. Englund

Autor je norský žurnalista a spisovatel, žije v Praze od roku 1993.