Idomeni. Uprchlický tábor na řecko-makedonské hranici. Sem čeští dobrovolníci moc nejezdí, o tomhle bezútěšném místě plném zimy a agrese kolují děsivé pověsti. Televize nabízí záběry zoufalých, nebezpečně vyhlížejících běženců, kteří si chtějí cestu odtud probít kameny. Co se tu děje doopravdy? Jak se žije v místě, které vůbec není k životu? To jsme se rozhodli zjistit.
K táboru jsme dorazili okolo jedné hodiny v noci. Představovala jsem si místo obehnané žiletkovým plotem, kde vstup střeží ozbrojenci. Žiletkový plot ale ohraničuje tábor pouze z jedné strany, kde leží hranice s Makedonií, zatímco jinak jde o otevřené prostranství na poli, volně přecházející v desítky let opuštěné vlakové nádraží.
U vstupu nás nikdo nezastavil, ačkoli tam stáli ozbrojenci, a tak jsme s dodávkou narvanou humanitární pomocí, oblečením, botami, dětskými lahvičkami, kojeneckým mlékem… nadrzo projeli až do kempu. Následovalo nás auto spřátelených německých dobrovolníků, kteří sem přivezli rovnou celou vojenskou polní varnu na čaj. Ani nad tím se nikdo nepozastavil.
Teplota se pohybovala kolem bodu mrazu, na pláni fičel ledový vichr. Byli jsme unavení a nevyspalí po sedmnáctihodinové cestě, následném vyřizování a balení věcí v srbském Preševu a několikahodinovém zdržení na makedonských hranicích kvůli problémům s papíry. Nikoli našimi, nýbrž německých kolegů. Začali jsme obhlížet situaci.
Sedmý okruh pekla
U prvního velkého stanu jsme se dali do řeči s řeckými dobrovolníky. Mladá Řekyně nám sdělila, že tady jsou dobrovolníci potřeba prakticky jen třikrát denně při vydávání jídla, kterého je nedostatek, a tudíž se o ně svádějí bitky.
„Je to to tu velmi nebezpečné,“ oznámila nám. „Vždycky choďte minimálně ve dvojici.“ Migranti jsou tu zoufalí, protože dál přes hranici pouštějí jen Syřany, Afghánce a Iráčany. Ostatní národnosti mají smůlu, protože kdosi rozhodl, že oni neprchají před válkou, tudíž jejich důvody k opuštění vlasti jsou ekonomické. Ti lidé jsou tedy nejen zoufalí, ale po několika dnech mrznutí v tak bezútěšných podmínkách samozřejmě i agresivní.
To ještě podporují řečtí obchodníci, kteří si hned u vchodu do tábora postavili nálevnu. Kšeftaři si napakují kapsy a v zoufalých běžencích posílených alkoholem agrese logicky ještě narůstá… Nemůžou tam ani zpátky. Uvěznění na území nikoho. Do Makedonie nesmějí, Řecko je nechce. Údajně se sem dostávají i drogy. Vynikající podmínky!
„Zrovna včera tu vznikla hádka a jednoho muže pobodali,“ pokračovala Řekyně a obezřetně se rozhlížela. Kolem nás procházeli samí mladí muži tmavší pleti zabalení do dek. „Jestli vezete nějaké oblečení, boty nebo deky, v žádném případě neotvírejte auto. Nedávno přijela paní s narvaným vozem a během pěti minut jí migranti sebrali všechno včetně osobních věcí a ještě jí zdemolovali auto. Ta dobrá paní se zhroutila… Budete-li tedy chtít někomu dát svetr nebo boty, musíte to nenápadně přenášet pod bundou, aby ostatní neviděli, že něco nesete. Jinak se na vás vrhnou a bude zle.“
„A co s těmi problémovými lidmi děláte?“ zajímali jsme se.
„Ty posíláme tam…“ mávla rukou. „Do pravé části tábora.“
„Fajn. A poradíš nám, kde tady můžeme přespat?“
„Přespat? Tady?“ zhrozila se Řekyně. „Tady je v noci hrozně nebezpečno. Tady nemůžete spát. Nejbližší městečko je sedmnáct kilometrů, tak si tam nějaký nocleh najděte.“
Poděkovali jsme a odešli. Do pravé části tábora. Vypadalo to, že většina obyvatel spí v obyčejných kempinkových stanech postavených na kolejích, po kterých dávno nic nejezdí. Ti, kteří ještě nespali a poflakovali se kolem, byli samí muži. Zvědavě na nás koukali.
V jámě lvové
V pravé části tábora jsme ve stanu sloužícím jako kuchyně objevili další dobrovolníky. Mezi nimi byla i místní velitelka Leia, kterou jsem znala už z dřívějšího pobytu v srbském Preševu, a tak jsem s ní zapředla hovor. V podstatě nám sdělila totéž co Řekyně, jen s jedním rozdílem: řekla nám, že pokud opravdu trváme na tom, že tu budeme nocovat, ať si postavíme stan na kolejích za jejich kuchyní. Zřejmě aby měli jakýsi přehled o našem životě či smrti.
Po zralé úvaze jsme si začali stavět stan o kus dál na nepoužívané silnici. Stan to byl starý a poničený, co nějaká dobrá duše věnovala uprchlíkům, takže nám jeho stavba dala pěkně zabrat. Okamžitě se objevili dva Maročané. „Chcete pomoct?“ Nabídli nám i cigarety a pivo a společnými silami jsme stan postavili.
„To byli arabští dobrovolníci?“ zeptal se kdosi po jejich odchodu.
„Ne, to byli místní uprchlíci.“
Ve tři ráno náš tým zalehl – část do auta, část do stanu. Těžko se usínalo, když kolem pořád někdo chodil, pobíhali tam psi. Klepali jsme se zimou, ale nakonec nás příšerná únava přemohla.
Ráno jsme se vysoukali ze stanu do plného ruchu utečeneckého tábora. Snídani v sedm jsme samozřejmě zaspali. Vydali jsme se do kiosku u vchodu pro kafe a cestou se bavili s lidmi. Potkali jsme dvě Somálky, které přijely včera a spaly jen v šatech. Venku kolem nuly. Prosily o deky. Hrdinně jsem jim slíbila ty dvě, které jsem v noci měla ještě přes svůj letní spacáček. Probojovali jsme se davem u stánku a zjistili, že káva v uprchlickém táboře stojí euro padesát. Na všem se dá vydělat…
Předražená břečka ještě ke všemu odpudivě smrděla, a když jsem se opatrně napila, zjistila jsem, že do ní dali zkažené mléko. Tak nic… Po čištění zubů následovala návštěva místních toalet. Řada nechutných, přetékajících, páchnoucích toi-toiek. Radši jsme přestali pít.
Butik Czech Team
Odnesla jsem Somálkám svoje dvě deky. Procházeli jsme mezi lidmi, a když jsme viděli, že někdo nemá ponožky, bundu nebo boty, domluvili jsme se s ním, aby zůstal na místě, že mu to přineseme. Jenže kdykoli jsme otevřeli auto, nahrnul se kolem nás dav a každý něco chtěl. Bylo nám jasné, že takhle to nepůjde.
Popojeli jsme tedy asi půl kilometru za tábor, kde jsme nehorázný chaos v autě zorganizovali a do té dálky už se k nám trousily jen menší skupinky s dobrým časovým odstupem, takže jsme všechny zvládali zásobit.
Naši kluci mezitím v táboře obcházeli rodiny s dětmi a posílali je za námi, protože naše skupina funguje primárně jako pomoc malým dětem a jejich matkám. Těžko ale takovou činnost provozovat v táboře, kde je dobře 80 % mužů… Ale i pro pár z nich jsme měli bundy, boty a svetry.
Přicházely zoufalé rodiny. Všechny jsme dovybavili teplým oblečením, zavazadly, dekami a dětskou stravou.
„Prosím vás, kdy otevřou ty hranice?“ ptal se nás jakýsi otec rodiny. „Je nám tu zima, spíme venku, děti už jsou nemocné, žena je nemocná. Co budeme dělat?“
Snažili jsme se je uklidňovat a dodávat jim optimismus, i když na takovém místě, kde panuje jen čirá beznaděj, to byla marná snaha. Tak aspoň pár vlídných slov.
Zanech vší naděje…
Mezitím v centru tábora propukla demonstrace. Někteří utečenci už tu živořili víc než týden, spali venku v letním oblečení a jedinou naději upínali k otevření hranice do Makedonie a dál do Evropy. Bylo jim úplně jedno, v jaké zemi skončí. Chtěli jen někde znovu začít, najít práci, bydlení a normálně pracovat v důstojných lidských podmínkách. Ne v tomhle koncentráku kříženém s kriminálem.
Když jsme rozdali většinu věcí a bylo jasné, že poptávka několikanásobně převyšuje nabídku, vydali jsme se obcházet vytápěné stany, kde přežívaly matky s dětmi. Naši němečtí kolegové s polní varnou bohužel během půl dne zvládli jen ohřát čaj, nikoli vyrobit tak zázračnou věc, jako je horká voda. Rozdávali jsme tedy dětem v kojeneckých lahvičkách jenom čaj. I tak byly rády. Jejich matky vděčně přijímaly teplé dětské oblečení, pleny, nadávkovaný sunar i hračky. Co nepotřebovaly, vracely nám pro další použití.
„Potřebujete ještě něco?“ ptali jsme se.
„Plyn,“ vzdychla nějaká paní a ukázala na topné zářiče. „Vypnuli nám ho někdy v noci a je nám tu strašná zima.“ Bezmocně jsme krčili rameny. To nikdo z nás ovlivnit nedokázal. Ti, kteří bydleli venku v kempingových stanech, před nimi aspoň udržovali oheň. Pálili železniční pražce i odpadky. Nad celým táborem se vznášel pach spálené umělé hmoty.
Začali jsme obcházet malé stany. I tam jsme objevili řadu hladových dětí včetně kojenců v nedostatečném oblečení. Dali jsme jim vše, co bylo třeba, a jejich matkám taky. Muže už jsme víceméně odbývali.
Potom jsme na kolejích objevili mladou krásnou maminku s asi tříměsíčním miminkem bez čepičky, rukavic i ponožek. Jen tam seděly a klepaly se zimou.
„Počkej tady a přineseme ti všechny věci pro tvoje dítě,“ řekli jsme jí. Mezitím ale eskalovaly demonstrace, naštvaní migranti rozbíjeli i okna sanitek, mezi tím vším pobíhali reportéři, zakládaly se stále nové ohně a panoval neskutečný chaos.
V nastalém zmatku jsem potkala část naší výpravy, která s věcmi schovanými pod oblečením mířila za jednou rodinou, která bydlí ve vagonu. Zrovna jsem měla pod rukou nenápadně složené dlouhé flísové šaty, takže když jsem se dozvěděla o početné rodině v odstaveném vagoně, připojila jsme se k nim. Vydali jsme se zchátralým nádražím mezi vlaky. Všude odpadky a výkaly.
Onu početnou rodinu jsme pak v jednom z vagonů našli. Byli vděční za šaty i boty s tím, že boty si můžou půjčovat až tři lidi, což zjistili, když si je vyzkoušeli.
Na druhé straně vlaku jsme potkali skupinku zoufalých Bangladéšanů, kteří se zahřívali nad ohníčkem z hořících odpadků. Dali jsme se s nimi do řeči a snažili se jim poradit.
„Tady jste v první bezpečné zemi. Můžete tu požádat o azyl.“
„Já tu o azyl žádal,“ ozval se jeden z nich. „Před osmi lety. Ještě mi ho neudělili.“ Ukázal nám papíry, takže jsme věděli, že mluví pravdu.
„O azyl musíte požádat do sedmi dní od překročení hranice,“ poradila jsem jim, poučená nedávným právním školením.
„Ale nás tady drží už dva týdny a nikam nás nepustí. Nikdo nám nic neřekl. Musíme tu jen čekat, až otevřou hranice. Doma nás zpátky nepřijmou. Už vidím jenom jedinou možnost – spáchat sebevraždu.“
Proč je nikdo nepoučí, jaká mají práva? Proč je prostě odepsali a zatratili? Do Evropy je nepustí, zpátky domů je nepřijmou. Řecko je odmítá. Co s nimi? Ti lidé žijí v otřesných podmínkách a nemají nejmenší vyhlídky na jakoukoli budoucnost. Mají jen dvě možnosti: buď přežívat v téhle ledové hrůze, nebo prostě umřít, což by bylo pro evropské vlády jistě jednodušší a přijatelnější. Tihle jedinci se jim prostě nehodí a oni teď – při tom ohromném počtu migrantů – nevědí, co s nimi.
Označili je za „ekonomické“, protože neprchají před válkou. Utíkají jen před bídou a beznadějí. Z Bangladéše, Pákistánu, Íránu, Somálska, Konga, Maroka, Nepálu, Eritreje… V Idomeni jich tou dobou byly asi dva tisíce… Dva tisíce „zbytečných“ a nechtěných duší.
Silní mladí muži rozhodně nebudou ani v těch strašných podmínkách umírat jako první, takže nejdřív se EU zbaví nejslabších jedinců – dětí a žen. Co asi pak udělají davy rozzuřených bezprizorních frustrovaných mužů? Copak to nikomu nedochází?
Nebojím se jich jako jednotlivců, dá se s nimi normálně a rozumně mluvit. Ale jako masa fungují zcela jinak. Psychologie davu. Ti lidé nemají nic. Vůbec nic. Všechno, co měli, dali za cestu do Evropy. Teď je jejich jediným majetkem kartáček na zuby a deka. Nemají co ztratit. Jejich zoufalství, beznaděj, frustrace a následná agrese je bude stmelovat.
Všichni vědí, že je špatné zakládat v Evropě ghetta. Ale co je tohle jiného? Tady neplatí žádné zákony, protože se jimi neřídí ani státní instituce. Takže co? Jaké je řešení? Nemá ho Řecko, Makedonie, Srbsko ani žádný jiný stát. Pro všechny je pohodlnější nechat ty lidi prostě vymřít na opuštěném nádraží. Takovou beznaději jsem nikdy v životě neviděla.
„Můžu se vrátit domů do Íránu,“ pověděl nám jeden muž. „Ale tam mě čeká trest smrti z politických důvodů. To už bude lepší se zabít tady.“
Kriste, stůj při nás
Někteří už podlehli a odevzdaně klesli na kolena. Jiní se chopili možností a začali vyklízet vagony, aby si v nich vybudovali nový domov. Lidé z Konga se chytili za ruce, vytvořili kruh, v jehož středu zapálili oheň, a začali odříkávat modlitbu: „Pane Bože, prosíme tě, nedej nám tady zahynout.“ Statná černoška vedla modlitbu v angličtině, malá vychrtlá dívka o berlích větu po větě vzápětí překládala do francouzštiny. „Ježíši Kriste, prosíme tě, stůj při nás.“
Stála jsem za kruhem s očima plnýma slz. Tohle jsou ti divoši, kterých se tolik bojí omezenci, kteří v životě neopustili Českou republiku? Češi, co neovládají jinou řeč než mateřštinu, a to ještě často bídně, budou o těchhle lidech tvrdit, jak jsou primitivní? Ateisté se budou bát, aby nám tady náhodou nenarušili naše „křesťanské“ hodnoty…
„Pane, otevři nám hranice, prosím. Bože, vyveď nás odtud! Daruj nám svobodu.“
Celý svět se obrátil naruby. Dnes hloupí diktují chytrým, co musejí dělat, a byrokracie je nadřazena nad lidský život. Je mi z toho smutno, ale vím, že jako obyčejný člověk s tím nic nenadělám.
Aspoň jsem tedy nacpala do igelitky dětskou výbavičku, deky a sunary a všechno odnesla na místo, kde jsme potkali tu mámu s miminkem. Nikde nebyla. Začala jsem tedy vyřvávat, jestli někdo neví, kde je. Vzápětí se vynořil její manžel, vzal si tašku a s úlevou ze sebe vypravil: „Bohu díky.“
Slunce zapadalo a tábor vypadal v načervenalém světle jako výjev z pekla. Jakmile se mi naskytla příležitost opustit Idomeni, chopila jsem se jí s maximální vděčností. Vyčítala jsem si, že jsem tu vlastně nic neudělala. Ale co jsme mohli dělat víc?
Bylo mi hrozně jako nikdy v životě. Hrozně z toho, že si můžu dát horkou sprchu a vyspat se v teple v posteli. Hrozně z toho, že jsem se narodila ve „správné“ zemi a můžu cestovat, kam se mi zachce. Tisíce jiných takové štěstí nemají. A jsou odsouzeni k nekonečnému živoření na opuštěném mrazivém nádraží.
Katrin Taillefer
Autorka (38) je spisovatelka povídek, básní, románů (trilogie Evagelium) a výtvarnice (koláže, malby, počítačová grafika, fotografie). Její příjmení je pseudonymem po anglické prapra…babičce Isabelle. Po absolvování gymnázia Jana Nerudy v Praze se živila jako sekretářka, pečovatelka, prodavačka v knihkupectví, recepční v ČT, barmanka, pomocná síla na patologii, grafička, překladatelka, průvodkyně Ghost Tours.