FCM
Drooker

„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“

T. G. Masaryk
logo
Internetový deník pro šíření svobodných informací a kritickou diskusi

Pavel Šafr: Na Bílé hoře jsme neprohráli

Závěrečné defilé při rekonstrukci bitvy na Bílé hoře.
Závěrečné defilé při rekonstrukci bitvy na Bílé hoře.
Autor: Pavel Šafr
Názory

Všichni máme bitvu na Bílé hoře zafixovanou jako porážku Čechů. Tehdy, v neděli 8. listopadu 1620, během sychravého podzimního dne, na Bílé hoře nedaleko pražských hradeb ale neprohráli Češi, nýbrž povstání velké části šlechty proti katolickému habsburskému králi. A toto povstání bylo potlačeno.

Ve smyslu českého etnika se nedá o porážce mluvit. Češi totiž byli v tomto povstání, a zejména v jeho tragickém závěru, z drtivé většiny pasivní.

Tato pasivita českých obyvatel během stavovského povstání v 17. století ostře kontrastuje s husity, kteří o dvě století nazpátek poráželi jednu zahraniční armádu za druhou, až s nimi musela tehdejší Evropa v Basileji vyjednávat o kompromisu. A tito husité byli opravdu Češi.

Stavovská žoldnéřská armáda, která prohrála bitvu na Bílé hoře, byla naverbovaná vesměs v Německu, v Holandsku a v Uhrách a částečně i v zemích Koruny české, kde značná část obyvatelstva byla německá. Zejména ve Slezsku. Mezi veliteli této armády najdeme jen pár českých jmen. O účasti etnických Čechů se ví evidentně jen to, že ryze česká jednotka obsluhovala pár děl.

I ti takzvaní „Moravané“, kteří statečně bojovali až do hořkého konce, byli jen žoldnéři najatí moravskými stavy. Proto lze oprávněně říci, že z ryze etnického hlediska jsme na Bílé hoře, my Češi, tedy ani Moravané, neprohráli.

Na Bílé hoře prohrál „český politický národ“, což bylo asi pět procent obyvatelstva, které se mohlo pyšnit šlechtickými tituly či patřilo k vrstvě měšťanů, a tudíž mohlo vyjadřovat názory a volit své zástupce na zemském sněmu. Velkou část tohoto „českého politického národa“, který prohrál, tvořili Němci. A byli to také často němečtí šlechtici, kteří stáli v čele stavovského povstání, včetně nejviditelnějšího vůdce odboje Jindřicha Matyáše Thurna (Heinrich Matthias von Thurn). České povstání proti králi začalo tím, že Němci Thurn a Fels (spolu se Smiřickým a Lobkovicem) shodili z okna Pražského hradu Čechy Slavatu a Martinice. O povstání, a tím i o porážku „Čechů“ v dnešním slova smyslu tedy vůbec nešlo.

 

Bolševický výklad dějin

Proč je třeba si toto říkat? Abychom se ukonejšili, že jsme nebyli poraženi? Nikoli.

Bílá hora představuje tragický mezník v historii české státnosti proto, že vedla k omezení ústavních práv české politické reprezentace a koneckonců i k obměně této reprezentace podle konfesijního klíče. Kdo se nevzdal protestantské víry, přišel o majetek a musel emigrovat. Stavovské povstání proti legitimnímu panovníkovi vedlo v důsledku jen k tomu, že pracně nabyté a pracně hájené svobody českého království byly ztraceny.

Zfalšovaný výklad bitvy na Bílé hoře se však stal jedním z pilířů bolševické interpretace dějin, která má dosud v české veřejnosti značný ohlas. V důsledku této intepretace dějin, stejně jako v důsledku primitivně nacionalistického pohledu na tyto dějiny, který bolševickému výkladu předcházel, má dnes česká společnost opět nakročeno směrem na Východ a odvrací se od své vlastní kulturní rodiny západních národů, kam přitom tradičně patří. Proto je nutné demaskovat lži, které nám tu po sobě zanechali extrémní nacionalisté i komunisté.

Pojďme si pro pořádek říci ty hlavní lži, jež tvoří zaklad bolševického výkladu:

  1. Svatý Václav kolaboroval s Němci.
  2. Jan Hus byl sociální reformátor blízký českému lidu, který se postavil německé většině na univerzitě, evropské elitě na koncilu a vedení církve.
  3. Bitva na Bílé hoře byla celonárodní tragédií, která vedla k porážce pokrokových českých protestantů a k vítězství katolické reakce.

Z tohoto seznamu pak vyplývá i tradiční nacionalistický a bolševický katalog nepřátel lidu:

  1. Němci
  2. Církev
  3. Šlechta

(Komunisté k tomu pak ještě přidali další skupiny, jako buržoazie, podnikatelé, živnostníci, sokolové, kulaci, agrárníci, národní socialisté, sociální demokraté atd. Seznam pořád narůstal.)

Tyto tři historické bludy a z nich plynoucí katalog nepřátel lidu zatěžují český pohled na vlastní minulost a přispívají k východní orientaci mnoha Čechů. Vedou naše nesebevědomé či neinformované spoluobčany k pokukování po slovanském dubisku pod mocnou vládou ruského cara. A je důležité vědět, že na tomto novodobém ruském carovi by se shodli mnozí i s takzvaně konzervativní a národně orientovanou „pravicí“. Právě proto, že bolševický výklad dějin má tolik podobných rysů s předchozím výkladem extrémních nacionalistů z konce 19. století a z období první republiky.

Jak to tedy bylo?

Na počátku 17. století, v době vlády Rudolfa II. dosáhla politicky a duchovně aktivní veřejnost zemí  Koruny české značných práv. V českých zemích vedle sebe žili nekatolíci s katolíky.

Tyto nekatolíky si ovšem nemůžeme představovat jako jeden homogenní tábor odpůrců římského náboženství, k němuž se hlásil vládnoucí habsburský rod. Jednalo se o celou sérii hnutí a proudů: Jednak o české utrakvisty neboli církev „pod obojí“, tedy potomky umírněných husitů, a jednak o luteránské protestanty vesměs mezi šlechtou. A také o potlačovanou Jednotu bratrskou.

Aby věc nebyla jednoduchá, tak je ještě třeba dodat, že česká církev pod obojí se dále dělila na staroutrakvistickou, jež více dbala na původní katolické rituály, neboť někdejší umírnění husité si svoji situaci vykládali tak, že jsou nadále katolíky, ale katolíky lepšími či pravými. Vedle této tradiční církve se rozmáhal mezi českými utrakvisty příklon k luteránské kulturní invazi z Německa, neboť po vzoru německé šlechty se i čeští šlechtici přidávali k mezinárodně etablovaným luteránům.

Poslední výzkumy historiků velmi zpochybnily zažitou tezi, že Češi byli před bitvou na Bílé hoře z větší části luteráni. Přesné náboženské rozdělení obyvatelstva nelze stanovit. Doslova každá fara v Čechách se mohla lišit od druhé fary v praktikování víry. Český politický národ protestantský v pravém slova smyslu byl. Český lid ale chodil na poutě a zpíval písně, kterými tehdejší luteráni pohrdali jako projevy papeženectví. Češi nebyli z velké části katolíkům tak vzdáleni, jako luteráni a kalvinisté.

České předbělohorské duchovní klima bylo na tuto dobu mimořádně svobodné a také intelektuálně plodné. Stavovské povstání, které vzniklo jako odpor českých a českoněmeckých luteránských šlechticů na arogantní chování katolické menšiny, za níž stál panovník, nakonec vedlo k likvidaci tohoto klimatu duchovní plurality.

Nebylo to povstání úspěšné. Bylo lehkomyslné, nedomyšlené a tehdejší česká společnost, alespoň podle toho, co o ní víme, měla k tomuto povstání víceméně odtažitý vztah. Tento laxní vztah Čechů k povstání šlechty proti panovníkovi se nakonec proměnil až v jistý odstup, když si vůdci povstání přivedli místo sesazeného habsburského krále Ferdinanda II. německého kurfiřta Fridricha Falckého, který v našich dějinách získal přezdívku zimní král.

Fridrich Falcký byl totiž kalvínského vyznání, jež šlo v reformách a odkatoličtění ještě dále než zdejší luteráni. Jeho činy vzbudily po počátečním nadšení z nového krále zřetelný odpor.

Kalvinisté totiž na rozdíl od luteránů nesnášeli v kostelích žádné obrazy, sochy či jiná umělecká díla. Vyhovuje jim dodnes co nejprostší prostor. Každá ozdoba je pro ně spíše urážkou než oslavou Boha a všechny obrazy a sochy mohou vést k záměně s modlou, vůči níž je každá úcta hříchem ve smyslu Desatera.

Jednoduše řečeno, kalvinismus vedl k ničení kostelní výbavy a kupříkladu ke sražení Kristova kříže z pražského mostu do Vltavy. Před vánocemi 1619 nechal král Fridrich na radu svého hlavního teologa Scultetuse „vyčistit“ katedrálu svatého Víta. Pochopové a vojáci srazili a často zničili všechny obrazy a sochy a nezastavili se ani před hroby světců. Vyrabování nejsvětějšího místa v království Čechy pobouřilo.

Z tohoto příkladu a s vědomím toho, že značná část českých lidí žila v náboženském prostředí, které bylo bližší spíše katolické mentalitě než tuhé kalvínské reformaci, lze dost dobře chápat, proč Češi na Bílé hoře spontánně nebojovali a neměli motivaci bránit svého kalvínského krále a šlechtickou vládu. A tudíž v pravém slova smyslu ani neprohráli.

Kdo prohrál, byl vedle povstalců a zimního krále bohužel duch náboženské plurality předchozích let. 

Samotná bitva: Střet motivovaných s demotivovanými

Češi nepovažovali jednoznačně a spontánně obranu stavovského povstání a kalvínského krále za svoji věc. Neochotně vybrali peníze na daních a svěřili obranu české koruny do rukou žoldnéřské armády. Její vojáci ovšem právě neměli moc velkou chuť bojovat, protože nedostávali správně a dobře zaplaceno. Proti nim stáli početně o trochu silnější, ale hlavně mnohem motivovanější vojáci císaře Ferdinanda II. a katolické ligy. Vojáci těchto dvou armád měli jednak vyšší loajalitu ke svým panovníkům a velitelům a jednak byl mezi nimi silný náboženský entuziasmus, který posiloval zejména španělský karmelitánský mnich Dominik. Ten ukazoval před bitvou katolickým vojákům obraz betlémského narození Ježíška, který kdesi v jihozápadních Čechách zhanobili protestanté. Otec Dominik ho pak v tomto stavu při vojenském tažení nalezl a zhrozil se. Panně Marii protestanté vypíchali na obraze oči. To dostávalo katolické vojáky do varu.

Zatímco katoličtí kněží provázeli císařské a ligistické vojsko až do boje, tak o účasti protestantských duchovních na straně stavovské armády nic nevíme. Kdyby se bitvy na Bílé hoře na české straně zúčastnili Češi, kteří by měli odhodlání bránit svoji zemi a svého nového krále před cizinci, tak by tato bitva dopadla přesně opačně, než jak dopadla.

Jenže takové cítění na české straně nebylo. A bitva skončila po hodině a půl naprostým fiaskem protestantů. Stavovští vojáci prchali a chránili si své životy, stovky se jich při útěku utopily ve Vltavě, když žoldnéři utíkali z bitvy motolským údolím. Král Fridrich Falcký naložil královnu na vůz a s dlouhou kolonu povozů s nábytkem a cennostmi následující den ráno utekl z Prahy. Pražská elita odmítla bránit město a vydala se pokořit velitelům vítězného katolického vojska. Prosili císaře za odpuštění.

Potrestání Čechů i Němců za vzpouru

Odpuštění ale nepřišlo tak, jak by si rebelové a ti, co se k nim přidali, představovali.

Císařův místodržící kníže Lichtenstein připravil seznamy těch, co se provinili nejvíce, a začalo zatýkání a následné konfiskace majetku. Z popravených sedmadvaceti „českých pánů“ mluvila zhruba polovina německy. Jako první z českých pánů byl popraven Joachim Andreas von Schlick, hrabě z Passova a Weißkirchen. Vůdce povstání Thurn utekl.

Ideolog povstání, někdejší rektor univerzity a lékař Jan Jesenius česky neuměl a rozsudek mu byl přečten německy.

Z významných etnických Čechů byl na Staroměstském náměstí popraven Václav Budovec z Budova, dále fantastický spisovatel, cestovatel a hudebník Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, pak stařičký generál Kašpar Kaplíř ze Sulevic a také katolík Diviš Černín z Chudenic.

Národnost některých popravených je těžké při tehdejší národnostní situaci těžké určit. Na straně soudu ovšem byli také Češi, kupříkladu Lichtensteinův zástupce Adam z Valdštejna a prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda.

Vedle pasovského hraběte Šlika najdeme v seznamu popravených „českých pánů“ i taková jména, jako je Leander Rüppel z Ruppachu, či Jan Kutnauer ze Sonenštejna. Prostě naroubovat nacionalistické vidění světa z 19. a 20. století na situaci v Praze v 17. století vede k naprosté falzifikaci dějin. O žádný boj Čechů s Němci prostě nešlo.

Obrácení Čechů na katolickou víru

O českém národním charakteru stavovského povstání, jakožto o vzpouře protestantských Čechů proti německému císaři, je skutečně těžké hovořit. Stejně tak je ale těžké mluvit o tom, že protestantským Čechům bylo vnuceno katolické náboženství. Vedle deseti procent katolíků se významná část, zřejmě většina české populace, tehdy modlila při utrakvistických bohoslužbách, jež byly svoji povahou, modlitbami, zpěvy a hlavně svátostmi bližší katolickým než luteránským, natož kalvínským bohoslužbám. Tento poznatek jasně vyplývá z dochovaných zpěvníků a misálů, tedy bohoslužebných knih.

Církev pod obojí byla po větší část své historie katolickou institucí. Zachovala si katolické rituály a lišila se od oficiální římskokatolické církve jen zavedením podávání krve Páně a svátku Jana Husa. Oproti tomu luteráni přepracovali obřady a zrušili svátosti i celou škálu katolických návyků, jež byly v Čechách živé až do Bílé hory.

Dlouho se mělo za to, že česká utrakvistická církev, tedy nejrozšířenější náboženství 16. století mezi Čechy, postupně upadala a na začátku 17. století již existovala jen menší staroutrakvistická církev bližší katolíkům a novoutrakvistická církev, jež se přibližovala luteránům.

Americký historik Howard Louthan ve své poučné knize „Obrácení Čechů na víru“ a český historik Zdeněk V. David uvádějí přesvědčivé argumenty, že předbělohorské Čechy byly svými návyky a mentalitou mnohem „katoličtější“, než bylo luteránům v čele stavovského povstání milé.

Výmluvným příkladem je nástup luteránského pastora Jiřího Dykastuse k hlavnímu utrakvistickému kostelu království, k Týnskému chrámu v roce 1614. Dykastus se pokusil zavést luteránskou bohoslužbu. Věřící však tyto novoty odmítali a ve sboru došlo ke konfliktu. Ten byl vyřešen tak, že si k sobě Dykastus přibral kaplana, který zachovával katolické návyky konzervativnějších utrakvistů.

Umírnění husité a následná utrakvistická církev nevystoupila demonstrativně z katolické církve a její návrat ke standardizovanému římskokatolickému vyznání nebyl moc těžký. Císař a král Ferdinand II. musel sice pracně dobývat české země kvůli šlechtické vzpouře, ale nemusel příliš dobývat srdce věřících.

Obrácení většiny Čechů na katolickou víru tedy věcně obsahovalo hlavně jasné akceptování papeže jako hlavu církve a odebrání svátosti krve Páně neboli kalicha z přijímání. A museli se vzdát svátku Jana Husa. Z katolického právního hlediska byla většina Čechů jen schizmatiky, a nikoli přímo kacíři. Proto k návratu k římské církvi jim stačila pouhá zpověď. Řím považoval stavovské povstání za dílo kacířů, ale většinu českého lidu považoval jen za zbloudilé ovce, kterým je třeba „pomoci“ zpět k nalezení ovčince.

Tím není řečeno, že rekatolizace neměla kruté a násilné stránky, jež se dotkly jasně vyhraněné luteránské a českobratrské menšiny. Mezi nejotřesnější případy násilí patří umučení protestantského pastora Mikuláše Ulického v roce 1627 v Čáslavi, který působil tajně a putoval právě za svoji nemocnou ženou. Císařští vojáci ho chytili, zbili a popravčí mu nejprve usekl ruku a pak hlavu. Fanatismus tamních katolických vítězů vedl až k tomu, že jeho tělo rozčtvrtili.

Vedle vykázání jinověrců do emigrace a vedle takovýchto násilných excesů, jež ale nebyly zdaleka pro změnu vyznání v Čechách typické, probíhala rekatolizace Čech jako promyšlená vzdělávací akce. Podíleli se na ní výrazní evropští vzdělanci z řad jezuitů a františkánů. Vynikající postavou tohoto období byl důsledný zastánce mírného postupu kapucínský učenec Valerián Magni, který působil jako diplomat a poradce arcibiskupa Harracha.

Katolická identita pobělohorských Čech

Zatímco nacionalistický a bolševický výklad českých dějin mluví o období mezi Bílou horou a josefínskými reformami na konci 18. století jako o době temna, tak skutečná povaha tohoto období na nás mluví jak z hmotných barokních památek, tak z uměleckých děl této doby zcela odlišně.

Období magického baroka a celkového vzepětí katolické kultury můžeme vidět dodnes v Čechách skoro na každém kroku. Ferdinand Peroutka v knize „Jací jsme“ ve své polemice s masarykovským důrazem na protestantskou českou tradici říká, že na českém venkově je zřetelný naopak katolický ráz krajiny, který je na rozdíl od pochmurného protestantského racionalismu veselý. Peroutka přitom žádným katolíkem nebyl. Kostely s barokními věžemi, sochy svatého Jana Nepomuckého, kříže na rozcestí, boží muka, kapličky a křížové cesty. Touto krajinou putovaly davy poutníků, kteří spontánně zpívali katolické písně. S katolickými svátky pak byly spojené velké lidové zábavy.

Opravdovým pomníkem této kulturně a upřímně pojaté rekatolizace je však zejména Karlův most se svojí fascinující alejí barokních soch.

Málo se ví, že tato strhující přehlídka děl Matyáše Brauna, Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a mnoha dalších umělců nevznikla jako řízená akce shora, nýbrž jako spontánní soutěžení mnoha různých donátorů a také jako podnikatelská akce několika dílen, jež odpovídala poptávce. Pražané a návštěvníci z venkova až do 19. století se chodili na most modlit a zapalovat svíčky u soch a i při rychlejší chůzi zdravili kamenné světce zvednutím čepice. Schopenhauer si ještě na začátku 19. století stěžoval na neustálé náboženské projevy katolických Pražanů všude na ulici.

Baroko přineslo ohromný kulturní rozmach a jeho katolický ráz přijali Češi z větší části spontánně a dobře. Nešlo o žádné kulturní znásilnění. Dodnes se v českých Vánocích zrcadlí barokní doba prostřednictvím překrásných koled a hudby Adama Michny z Otradovic. Dodnes obdivujeme malíře Karla Škrétu, Petra Brandla, Jana Jiřího Heinsche. Doba Bohuslava Balbína nemohla být tak jednoduše dobou temna.

Na druhou stranu nemůžeme zapomenout, že po Bílé hoře nebylo v rekatolizovaných Čechách místo pro takové velikány českého myšlení a české kultury, jakým byl bezesporu Jan Amos Komenský či grafik Václav Hollar.

Celá pravda je vždycky složitější než jednoduchá ideologická propaganda, jejíž obětí tak často bává i historie.

Bolševický a nacionalistický výklad českých dějin ohrožuje naši přítomnost

Bílá hora byla tragédií pro ústavní svobody a práva české koruny a byla tragédií pro jasně vyhraněnou luteránskou a českobratrskou menšinu mezi českými i německými obyvateli království. Byla tragédií pro čtvrtinu české šlechty, jež musela emigrovat, a pro všechny oběti konfiskací majetku.

Rekatolizace českých zemí se ale neodehrávala jen prostřednictvím násilí a pálení knih. Mnohem typičtější pro návrat k Římu, a tedy k silné středomořské a jihoevropské kultuře jsou zcela spontánní projevy lidové zbožnosti a slovesnosti a ohromné kulturní výkony baroka, jež neodrážejí násilnou indoktrinaci, nýbrž upřímnost, magickou a mystickou sílu, kterou dodnes cítíme v české krajině.

Tragickou vlastností Bílé hory je, že s českoněmeckými povstalci se do role poražených dostalo celé české království, ačkoli Češi si ve většině udržovali od povstání pasivní odstup a Pražané se před vpádem katolických armád nebránili. A je zajímavé, že už v roce 1648 Pražané aktivně bránili Prahu před vpádem Švédů, kteří si mysleli, že budou v ještě nedávno protestantské Praze přivítáni jako osvoboditelé. Zmýlili se.

Nacionalistický a následně bolševický výklad dějin všechny této skutečnosti přetvořil a zfalšoval do absurdních schémat a je smutné, že tato schémata se v části české veřejnosti udržují jako neměnné pravdy. Jejich výsledkem je, že třeba Karel Schwarzenberg (ať už je jakýkoli politik) je pořád prezentován jako ukázkový nepřítel lidu, papeženec a germanofil.

Je velmi důležité si všimnout, že nacionalistický a bolševický výklad českých dějin jsou spolu v zarážející harmonii. Oba tyto výklady mají stejný cíl: kulturní izolaci Čechů od evropské a vůbec západní kultury a připoutání naší země k byzantinskému, tedy veskrze autoritativnímu Rusku.

A právě proto je třeba odmítnout zjednodušený nacionalistický a bolševický výklad Bílé hory.

V rodině evropských a západních zemí byly a jsou tvrdé konflikty. V historii více než dnes. Ale i dnes nás tyto neshody frustrují. Měli bychom si však uvědomit, že i konflikty patří k lidskému soužití a nejsou ještě důvodem, proč opustit vlastní rodinu.

Pavel Šafr   

 

 

Použitá literatura:

 

Oliver Chaline: Bílá hora, vydavatelství Karolinum, 2013

Howard Louthan: Obrácení Čechů na víru, aneb rekatolizace po dobrém a po zlém, Rybka Publishers, 2011

Jaroslav Čechura: Zimní král, aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Rybka Publishers, 2004

Jiří Mikulec: Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě, Historický ústav, Praha 2013

Josef Pekař: O smyslu českých dějin, Rozmluvy 1990

Zdeněk V. David: Nalezení střední cesty: Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi. Praha 2012

 

Pavel Šafr

Šéfredaktor Svobodného fóraDalší články autora