Významný novinář a někdejší slovenský disident Martin M. Šimečka napsal ve svém blogu na stránkách týdeníku Respekt článek „Z ministerstva vnitra se opět stává ministerstvo strachu“. V souvislosti s aktuální politickou krizí takový titulek přesně odpovídá rétorice Andreje Babiše, podle něhož ČSSD ovládá policii a ministr vnitra Chovanec rozkládá elitní bezpečnostní složku, která se jako jediná snažila vyšetřovat trestné činy politiků.
V kontextu ostatních článků týdeníku Respekt jde o další z příspěvků v kampani na obranu kontroverzního šéfa protimafiánského útvaru Roberta Šlachty, který je v tomto týdeníku líčen jako představitel dobra v boji proti zlu.
Šimečkův článek je smutným čtením. Srovnává atmosféru v Česku a na Slovensku a dochází k frustrujícímu úsudku, že vnitro se opět, tedy jako v době komunismu, stává nástrojem politiky. Hrozí prý, že se policie stane služkou těch, kdo mají moc. Podle Šimečky má být přitom policie „nástrojem dobra v boji proti zlu“. Dramatický titulek o ministerstvu strachu však Šimečka nedokládá žádnými argumenty a výslovně píše, že neví, na jakou stranu se v aktuálním českém konfliktu o vládu nad policií přiklonit.
Je mi to líto. Tak významný publicista by měl vědět, že je třeba se přiklonit pouze na stranu pravidel a zákonů proti hysterii. Expresivní obrana Roberta Šlachty ze strany Andreje Babiše a jeho Lidových novin jasně ukazuje, že tento policista a jeho tým hrají skutečně mimořádnou roli v českém mocenském boji. A to je ten hlavní problém. Tito policisté umí sehrát před celou veřejností obrovské mediální představení a jsou výborní v estetice a marketingu zatýkání. Dostupné informace však vůbec nenaznačují, že by byli také tak skvělí v následném vyšetřování a hlavně dokazování trestných činů. Výsledky ÚOOZ jsou buď srovnatelné, nebo spíše nižší než výsledky druhého elitního policejního sboru, tedy protikorupční policie, která se takové lásce Babišova tisku netěší.
Není zde žádné ministerstvo strachu. Ministerstvo vnitra je prostě úřad a nejsou zde žádné indicie, že by tolik hanobené policejní prezidium jakkoli překračovalo zákony a své kompetence. Oprávněný strach tu působil pouze Robert Šlachta tím, že byl tak skvělý v marketingu a medializaci zatýkání a že z jeho týmu proudily do Babišových novin a dalších médií informace z otevřených vyšetřovacích spisů. O účelovém charakteru těchto úniků nelze ani na chvilku pochybovat. Manipulativní důsledky pro politickou soutěž jsou naprosto jasné. Snaha takové postupy a metody zarazit je zcela legitimní. Proto Andrej Babiš řve jako lev, když se mu šlápne na Šlachtu.
Nakonec si neodpustím poznámku k Šimečkovu tvrzení, že policie je nástrojem dobra v boji proti zlu. To je kolosální pitomost. Policie je instituce, jejímž prostřednictvím se společnost snaží zajistit dodržování zákonů a udržení pořádku. Představa policie jako nástroje dobra v sobě obsahuje přesně ten nemístný jakobínský fanatismus, který tu na celá tři léta po pádu Nečasovy vlády znemožnil racionální posuzování práce významné a silné elitní policejní jednotky. Novináři přitom neplnili roli veřejné kontroly nad tím, kdo má moc zatýkat, ale stáli neochvějně na straně represivní složky a každého zatýkání. Moc se jim líbilo zejména zatýkání v přímém přenosu a také se jim líbily úniky informací ze živých policejních spisů. Presumpce neviny, na níž stojí celý právní stát, nehrála pro takové novináře žádnou roli.
Je v tom jistý absurdní komfort: Člověk nemusí čekat dlouhé měsíce či roky na soud a může se stát zločincem již přímo při zatýkání, pakliže je u toho dostatek kamer a fotografů. Tento rys našeho boje dobra se zlem má své logické důsledky: likvidaci lidí prostřednictvím zničení jejich pověsti, a to dlouho před spravedlivým soudním procesem, k němuž se totiž kolikrát vyšetřování ani nedohrabe.
Ale novináři takovému „výkonu spravedlnosti“ tleskají. Zvláště novináři v Respektu, a to již tradičně. Protože si opravdu upřímně myslí, že Šlachta je nástrojem dobra v boji proti zlu. Osobně jeho kvality vidím spíše v herectví.
Představa, že Chovancovo ministerstvo vnitra stojí na straně zla, které ve znásilněné policii potlačuje poslední zbytky dobra, je tak dětsky naivní, že se hodí tak akorát na Babišův Twitter. Soudný člověk by této tézi nahrávat neměl.
Článek Martina M. Šimečky si můžete přečíst na stránkách týdeníku Respekt ZDE.