Zásah EU proti Polsku by neměl těšit nikoho. Kromě jiného obnažuje pokrytectví a křeč, a to nejen polské vlády, která zklamala své voliče tím, že vládne… jako vlády předešlé.
Zajímavý článek se bezprostředně v reakci na krok Evropské komise objevil v nejcitovanějším polském deníku Rzeczpospolita. Jeho autorem je Bartosz Jałowiecki, polský velvyslanec v Lucembursku, a to od roku 2011, tedy nikoliv vyslanec „dobré zvěsti o Právu a spravedlnosti“. Jałowiecki se v něm opřel především do lucemburského ministra Jeana Asselborna, jehož výroky o Polsku patří mezi ty nejtvrdší, jaké po parlamentních volbách roku 2015 zazněly. Asselborn se také srdnatě dožadoval zásahu proti Polsku.
Jak Jałowiecki upozorňuje, Asselbornovo Lucembursko patří do skupiny států EU majících ústavní soud. V Evropské unii jsou rovněž státy, které ústavní soud nemají vůbec – například Švédsko, země často opěvovaná příznivci levice jako vzor fungujícího státu. O Velké Británii, která nemá ani jednotný text ústavy, nemluvě. Lucemburský ústavní soud je však v porovnání s polským omezen ještě tím, že sám velkovévoda, vláda, parlament a dokonce ani veřejný ochránce práv nemůže posílat sporné zákony k prozkoumání. Tuto pravomoc mají jen soudy nižších instancí.
Členové vládní koalice lucemburských liberálů, zelených a socialistů, k nimž náleží rovněž ministr Asselborn, si relativní osláblosti svého ústavního soudu jsou dobře vědomi a proto naplánovali jeho reformu. Domnívá-li se však čtenář vzhledem k Asselbornově kritice polských poměrů, že se má jednat o posílení jeho pravomocí, bude překvapen. Levicová vláda má záměr ho zrušit. A za tímto účelem již koalice přijala v minulém roce návrh nové ústavy, píše Jałowiecki.
Pravděpodobně to však nikoho nezajímá. V Lucembursku rovněž existuje jen jedna veřejnoprávní rozhlasová stanice – Radio 100,7 – a celý její devíčlenný managment je jmenovaný vládou, a to již od roku 1992. Ani to není předmětem kritiky od současné levicové vlády, ta prostě tento systém přejala a sama se jím řídí.
Nemusíme do Lucemburska a dokonce ani do levicových sfér politiky, abychom našli obdobný případ. Zdá se, že je prostě jednodušší vypeskovat postkomunistický stát z východu či středu Evropy než západní demokracii. Jak jinak si lze totiž vysvětlit, že když si v roce 2009 změnil pravicový francouzský prezident Nicolas Sarkozy zákon tak, aby sám mohl přímo jmenovat šéfa francouzského mediálního koncernu, neozývaly se ty samé pobouřené hlasy jako v případě Polska? Vlastně žádné hlasy.
Samo Právo a spravedlnost přitom není o nic méně tradiční pravicí než strana prezidenta Sarkozyho, snad jen v ekonomických záležitostech zastává spíše levicová stanoviska, není mimořádně euroskeptická, nikdy se nevyslovovala pro odchod z Evropské unie, k němuž má Polsko o hodně dál než například Velká Británie, není proruská, nekuje pikle s Putinem, oceňuje silné postavení Polska v rámci NATO.
Jak v Polsku, tak v Maďarsku, znamená však výměna vlády vždy především necivilizovaný výpad do světa budovaného vládou předešlou. Na hrubý pytel se vždy lepí hrubá záplata, jakkoliv je to primitivní. Když v roce 2007 skončila neslavná vláda Práva a spravedlnosti se Sebeobranou a Ligou polských rodin, v řádu hodin inicioval Donald Tusk výměnu šéfa kontrarozvědky, stejně platformistická vláda obměnila i osazenstvo médií, v nichž svého času pracoval jediný otevřený opozičník – Jan Pospieszalski. I ten po prezidentských volbách skončil.
Podobně když vláda Platformy končila své volební období s jasnou vidinou prohry, namísto třech soudců ústavního soudu, jimž se končil mandát ještě před volbami, jich vyměnila rovnou pět. Právo a spravedlnost se po volbách odměnilo podobně hulvátským způsobem. Prezident Duda odmítl všech pět soudců jmenovat a Právo a spravedlnost je nahradilo svou pěticí soudců.
Proč se však proti Varšavě vytahuje kalibr, který nebyl použit ani proti Budapešti, kde se za prvních 100 dní Orbánovy vlády schválilo neuvěřitelných 120 zákonů? Doba pokročila. EU se neúspěšně potýká s uprchlickou krizí, vzestupem extrémistů od jihu na sever, nelze vyloučit odchod Británie a celá Visegrádská čtyřka začíná představovat nepřátelské bujení vůči názorové uniformitě v Bruselu. Reakcionáře – tento neuvěřitelný výraz použila Viviane Redingová – je třeba ztrestat. Bezodkladně, autoritářsky, použít nejtvrdší opatření.
Pomůže to?